O dej mi ruku svou, tu milou ruku,
abych ji zlíbal v jasném srdce tluku,
abych ji tiše na svá ňádra vložil
a zase dílek nebe s tebou prožil.
Tvé jemné líčko polož na mé žhoucí
a za kolébku vem mé srdce vroucí,
pak na mých prsou hlava tvá si zhoví,
jak mladé ptáče v bujně skvětlém křoví.
Už mnohá bolesť v srdce to se vryla
a mnohá vášeň v něm též zabouřila,
leč přestálo ty mnohé kruté boje
a Krœsus jsem – vždyť na věky je tvoje.
Slyš, ono pučí, květe, rozmáhá se
a kypřit tvého oka září zdá se,
a tisíc zlatokadeřavých písní
svěžesti výská v srdce mého tísni.
Sni jemně, sni, mé srdce poduškou ti,
už půjdem povždy společnou svou poutí;
a až mně bude světu s bohem dáti,
pak, pak tě bude duch můj oblétati. –