Čas podivných vln změtešil se vřavou,
ty ňadrům snesly růže, skráním jíní,
leč v jedno srazily se nad mou hlavou;
co nyní?
Jak socha jsem, jež zapadnula v moři,
jak socha živá s rozbolenou duší,
a srdce moje kvete, plane, hoří
a buší.
A růže plynou z něho na hladinu,
leč sluncem v leknínu se mění květy,
toť písně, jimiž rozkvétám i hynu:
mé světy! –