Jak stopy zrady v lidskou hruď
v sníh dálné pláně snášejí se vrány –
ó srdce, srdce, tiše buď
a mírně suď
těch o milých, z jichž krvácelo’s rány!
Ta dlouhá zima prchne, věř,
a zniknou pojednou vran černých stopy;
v čas zlatem vzplane jitra šeř
a zkvete keř
a pláň i nitro v krásy zář se stopí.
A v srdci vzejde bílý květ,
v němž utkví křišťálná tvých očí vláha,
a přes noc navrátí se zpět
a budou pět
jak dřív v něm zlatí skřivánkové blaha.