Chví se, strne voda siná,
ze starých že ňader buků
kvílí divá meluzína
hejnem úpěnlivých zvuků!
Lítá v stromy, lítá v keře,
podkasaná, prostovlasá,
se skrání jim vínky béře,
zdobu říz jim s beder střásá.
V bědování, zajíkání
těká dálné po doubravě,
ruje květy kypré stráni –
ruje květy mojí hlavě.
A než jedno z toho kvítí
v knížku mohu vložit sobě,
na památku v soumrak žítí,
strachem vadne v téže době.