Stojí v moři skála mračná,
samé nosy, samé vruby,
či to lvice krvelačná
na koráby ceníc zuby?
Běda, koho noční dobou
za kořist’ jí bouře vrhá,
strnulou ho sápe zlobou,
sivými ho zuby trhá.
Nejsou-liž to ňádra hnědá
potřísněna lidským nachem,
tajemně-liž nepozvedá
spáru, vše jenž ničí vzmachem?
Dále, dále za majákem,
plachty přitužte i lano –
chraň nás, v přístav veď svým zrakem,
hvězdo mořská, nebes Panno!