Jako ta růže na keři
kvetla jsem při své mateři,
tys mě však urval s úsměvem,
o štěstí s tebou snila jsem.
Ve tvou jsem náruč zapadla,
na tvém jsem klíně uvadla,
když mi květ krásy z líček sprch’,
do proudu žalu jsi mě vrh’.
Poplavu smutku do moře,
do nářku, do slz, do hoře,
shltí mne vírný duše žal;
proč jsi mne kvésti nenechal!