Ó, Lilo, Bůh nám poslal tebe
jak zlatoskvoucí úpis nebe,
jenž v síňku nám byl svát;
v mém srdci podivně to hárá,
že náhle jako růže stará
vyhání do poupat.
Těch poupat na sta z ňader roste,
toť jsou ty písně moje prosté,
mé drahé dítě, věř,
a sotva jedné urvu spěchem,
stem nových hned tvých retů dechem
se obaluje keř.