Nás zdrtila kdys náhlá bouře hrůz
a polámala peruť slávy vzletné,
vrah zapřáhl nás u vítězný vůz,
v němž vezl svoje bohy ošemetné:
meč popravčí, zášť, nenávisť a pýchu
a svár a jed a pohár plný hříchů.
A myslil si: „Ti nepovznesou již
mdlých skrání z našich ocelových skrytů
tam v nebes kraj, kam v slunnou vzlétá výš
jich soudruh, pták, blah míře do blankytu;
ten zhyne lid již navždy v blízké době,
my na slovanském křepčit budem hrobě!“
A hle, a hle, přec jinak kázal Bůh,
on volní nás a prostí dravčích spárů;
či mníte snad, že žhavý český duch
můž‘ sprahnout zas ve mladistvém svém žáru?
Ne, ne, sníh spadnul s ňader českých dolů,
a Bůh nám zase vije gloriolu!
Jen hoňte na nás dále hněv a strach,
nechť zpupný čin vás chlubných zášti synů
jest upírem, jenž živ i na marách
nás všecky hrozí zdávit za hodinu:
máť česká vlasť meč čarodějný práva,
jímž reky daří Bůh, když upír vstává.