Zima sněhy mete, vítr hvízdá venku,
v poli keř se krčí, v lese vzdychá peň;
suché klestí snáší chuďas do přístěnku,
aby za večera kladl na oheň;
prací překonaný zkřehlé údy hřeje,
v zadumané hlavě dávné spřádá děje,
jak Hus v ohni zemřel smolném na oddenku,
a zášť popel vrhla v Rýnu prohlubeň.
Dumá, hlavu kloní, nové klade kusy
na oharky žhavé, nejsmolnější všech,
obnažuje nohu; aspoň jednou zkusí,
upoutá-li mužně prsou chabý vzdech;
statnějším-li bude rolník nežli páni
v praskajících ohňů náhlém vzplápolání...
Žár nechť svaly šlehá, kouř nechť prsa dusí,
nedbá chuďas, zvídá, Čechem-li je Čech.