V snech lesních při omšené skále
se píseň snesla v duši mou,
a touže chvíli nenadále
zjev srnky stanul přede mnou.
Zrak obou všecko vůkol zlatí,
zrak srnčin a zrak písně též,
leč nemoh’ jsem se otázati:
zkad přišla’s ty a ty kam jdeš?
I stojím, myslím, možno je-li,
by sestry obě byly snad;
v tom družka družce v oči zřely
a lekly se a prchly ztad.