Junošíku plných rtíků, hlávko lysá, pospi svatě,
mamuška tě pokolísá; tím očíčkem sokolíčkem
neprohledni: budeť máti kolíbati třeba ke dni.
Ťapky zlaté, baculaté, polož dolů; jsouť jak perce
nebeměrce ze sokolů, ukrej ty je, má lilie,
do podušky, sen již k oušku chce, zlatoušku, na pošušky.
Spi jen! V denní probuzení čeká tebe peří skvostné
z ohňochvostné bludky nebe; však až v trati bude státi
měsíc v novu, k hrání, plesu harfu snesu Davidovu.
V zátočí ti báča chytí číky, jelce, ba dražáky
máme taky na topělce... ať se brání v hněvu, lkání,
ať si hýká: musí v proutí na raz zouti botky z lýka.
V kapsy samé nasbíráme stříbrněnce, až napadnou
v nocku ladnou na lupence, i ptáčata ryzozlatá,
hejno sníků, chytnem mocí o půl noci do vábníku.
Zlatulenky ostruženky dáme s chutí; Kovlad v kuzně
skuje luzně šablenku ti, a koníka tatošíka
chytnem v léčku, pít až bude vínko rudé z červánečků.
Když se zvedlo, dá naň sedlo ruka naše, co k pochvale
neslo krále Matyáše, k sedla straně o dvojráně
samopalky a turanku za kabanku pro rusalky.
Pěkné věno nesečteno bude tvoje, bílé gatě,
dolmaň v zlatě, čižmy dvoje, k tomu věnku karaběnku
dáme také, kol kabelky cetky délky všelijaké.
Pospi tedy, hošku bledý, pěkně tiše, jak pisklátko
tě, holátko, mamka kníše. Až v sokola vzrosteš z pola,
chlapče drahý, čil se schytneš a vylítneš na své vrahy. –
Cookies on Poetry Cove