Vadne život na samotě,
žloutne jako tráva,
když už vláhy ani slunce
jí se nedostává;
žloutne, vadne, nebudí se –
žal, jenž z oka kane,
tuhne jako krůpěj v mraku,
až se ledem stane.
Mně však ondy na samotě
nebe hojně přálo,
z trojích očí trojí jaro
svitlo mně a hřálo;
tři byly, jež celováním
braly ňader tíseň;
milá žena, něžná dcerka
a má družná píseň.