Uhostěný v skrejši lesní,
v síni rozbujněných kras,
slyším zašumáním chvoje
z nadvěkého rychle zdroje
v dálku odplývati čas.
A ten proud se prýští stále,
povždy čil a povždy mlád,
hrom pak děsný v bouře zjevu
ana duby trhá v hněvu
proudu toho vodopád.
Přes skaliska v zoufalosti
v propasť mihne se jak stín,
však, kde hlavu tříští v pádě,
věčně bude na záhadě
těm, jež rodí země klín.
Jeho hloubka nevyzpytná,
člověk u dna pískem jen,
sem tam bezvolně se točí,
až konečně při úbočí
v náruč smrti vyvržen.