Je nás věru na dědince naší
jako panských bírek na salaši,
jak zrn v slunečnici veličizné,
a ty naše kopaničky rodí
blín a bodláčí jen ostrořízné.
Dětiček je, jako v poli máku,
jako kvítí – ale bez povlaku,
leč zornička v každém oku svítí,
a z každého slyšet hrdelénka
čarodějně zlaté zvonky zníti.
Dáť jim nemůžeme ani skyvy,
místo chlebíka je písně živí,
místo košilky však jako v zlatě
ukrývá se plnokrásé tělko
vrkočemi od hlavy až k patě.
Růženec jim dáme v ranní dobu,
o polednách pošlem na zárobu,
na noc musí místo večeře
žaltář mučeníků přezpívati
při měsíčku nebo při šeře.
Jaj, což můžem ubožákům dáti?
V bludné dálky musí zalétati
a tam život bez štěstí žiť musí;
žel, pak ani tu se nevracejí,
zpět když tíhnou i ty divé husy. –