Ubohý rechtor.

Chudák rechtor přeubohý, samou psotu zkusí, vetché ruce, vetché nohy, ze dne ke dni bez polohy

organovať musí. Dni u něho pátek samý – v pátek vždycky nouze – chléb má z ovsa jen a vikve,

víno tlačí z vodní tykve na hod boží pouze. V hlavě mu to klove, piští jako houfec ptáků,

v jizbě tolik dětí vříští jako zrnek v hrachovišti, jako v poli máku. Na varhany klapky dali

tuhé, těsno skáčí, slabých nohou pohyb stálý hněvem buchá na pedály, a ten zpěv je k pláči

Sobotáles nevyzíská, koleda je holá, a že chudičká je víska, každý půlturáček stiská,

že jej otře z pola. Při ofěře gróf vždy poví: „Ať ten rechtor vyčká!“ – dáli groš, dá jako psovi,

že bílému grošíčkovi studem rudnou líčka. Divnoli, že zvonek věže v pláč a bol se zmáhá,

že hlas jeho srdce řeže – vždyť to rechtor, co v otěže při klekání sáhá. Divnoli, že srdce zvonů

smutné klepe klepy, vždyť rechtorskou bídu onu cítí i ty plny stonů vrzající cepy.