Ach ten rechtor přeubohý
samou psotu zkusí,
vetché ruce, vetché nohy,
ze dne ke dni bez polohy
organovat musí.
V hlavě mu to klove, piští
jako houfec ptáků,
v jizbě tolik dětí vřiští,
jako zrnek v hrachovišti,
jako v poli máku.
Na varhany klapky dali
tuhé, těsno skáčí;
slabých nohou pohyb stálý
hněvem buchá na pedály
a ten zpěv je k pláči.
Sobotáles nevyzíská,
koleda je holá,
a že chudičká je víska,
každý půlturáček stiská,
že ho otře spola.
Při ofěře pán vždy poví:
„Ať ten rechtor vyčká,“
dá-li groš, dá jako psovi,
že bílému grošíkovi
studem rudnou líčka.
Divno-li, že zvonek věže
v pláč a bol se zmáhá,
že hlas jeho srdce řeže,
vždyť to rechtor, co v otěže
při klekání sáhá.
Divno-li, že srdce zvoní,
smutné klepe klepy,
vždyť rechtorskou bídu onu
cítí i ty plny stonů
vrzající čepy.