Šíří slunce křídla paprsková,
staré srdce omládá mi znova,
s rozvaliny na Tomášské hoře
v českých krajů zírám kypré moře.
Sivý oblak letí nad mou skrání,
znylou duší sivé vzpomínání;
zádech noci s větví stromů klone,
slunce v modru, země v slunci tone.
Lehkým křídlem v líce jih mi věje,
oko slzí, srdce mi se chvěje,
ve nádherné mysl tone kráse,
jakby kouzlem paže rozstírá se.
Rozstírá se, šíří nevědomky,
vine k srdci nivy, hvozdy, chlomky;
ňadro zachvívá se, hoří, dme se,
slza v oku žasnoucí se třese.
Ó jak čarovná jest ona země,
každá krůpěj krve jásá ve mně –
a jak krásu nebes zosobnělou
na srdce ji vinu celou – celou!