Pouštěli rybník u lesa –
zima juž běhala polem –
na hrázi ohník plápolal,
baštýři zasedli kolem.
Usnuli; jeden neusnul,
o dlaně podpírá hlavu,
jinovec sítím zadouval,
vír tančil v rákosí splavu.
Voda se čeří; v hlubinách,
z tajemné hloubky se zvedá,
s kamenem těžkým na šíji
děťátka postava bledá.
Leká se baštýř. – „Nelekej,
povím, co pokoj mi ruší;
denně mi vcházet na postrach
v ubohou mateře duši.
Svoboď nás!“.. Baštýř sesinal,
děťátko zmizelo v brodě...
Dotékal rybník; rybáci
s nevodem k mělké šli vodě.
Zatáhli jednou – podruhé –
po třetí – nevod se dere...
porybný kostru maličkou
s kamenem ze sítí bere.
Ve vadce do vsi přinesli,
což bylo křiku a chvatu –
nemocná dcera sádeckých
skonáním unikla katu.
Baštýř, jenž večer hlídku měl,
za rána v ratejně schází –
našli ho, našli na olši
při toho rybníka hrázi. –