Dech slunce zruměnil dne jasnou tvář
a vynutil v ní veselosti zář,
a všem, co v luhu pestrých bylo květů,
zpěv vonný tiše z něžných plynul retů.
Stál u keře jsem v dumy ponořen,
kde růže snila panenský svůj sen,
v hruď poraněna šípem slunce luku;
já bezvolně svou po ní vztáhl ruku.
Dal k ňadru jsem ji: Moje srdce zdob,
mých písní chrám a vzpomínek mých hrob,
než v knihu schovám tě, bys v písních spala;
zde v zahradě bys přes noc opadala.
A na srdci jsem růži domů nes’,
leč do cesty mi vběhl vichru běs,
ten poběhlík, jenž s hvízdotem se točí,
a růži prachem zavál i mé oči.
A chtěl-li bez prachu jsem růži mít,
svou vlastní slzou musil jsem ji smýt,
tak v knize sní; nach zčernal, prchla vůně...
Ach, stejně jako moje srdce stůně!