Sotva že jsme dotoužili rána
zářícího srnčím okem tvým,
už nám radosť všecka zasypána,
ležíť pod parůvkem květovým.
Ale z kvítí, slza v něž se roní,
posud září oka tvého žas
a ve břízky větvích, jež se kloní,
vidím skvoucí zlatoplavý vlas.
Ve dvoukvětu modrých pantoflíčků
vidím úbělových nožek skvost,
v rose – slzy na hedbávném víčku,
ve břečtanu – ruček útulnost.
Ztracena jsi, to mně duší chvátí!
Aspoň písní v síňku se mi vkraď,
leč že toužím vedle tebe spáti
rosou na křidélkách nevyzraď!