Strom shodil zlato s hlavy,
něm strádal les;
do zvadlé kolem trávy
list smutně šepotavý
jak ztuhlý motýl kles'!
Zdroj plakal vezpod stříže,
byl sláb a chor;
a kol polního kříže
trn uplet' husté mříže
poutníkům na úkor.
Keř smutně hlavou kýval
uprostřed lad,
a pták, jenž skryt v něm dlíval,
blíž cesty smutně zpíval:
„Mám nouzi, bídu, hlad!“
Té doby ke skalisku
šel číhař děd;
rád opustil svou vísku,
by s leskvicemi břízku
na ptáky vnoučkům zved'.
Když v úsvitu však ranním
zdvih' roháč již,
vzdech'... Lesa šumným stlaním
smrt po špičkách za ním...
Pták ztich', vnuk pláče, slyš!