Kdys za písničkou po okolí chodě, zřel starý kostel jsem, jenž dvě měl lodě. Ty ve žalostných sporů čase divém od sebe odděleny byly zdivem.
Loď jedna z jihu zář i světlo měla, loď druhá ku severu pohlížela. Tu jižní za chrám měli „Oplatkáři,“ jak spílajíce říkávali staří,
a severní, s tím oblým oknem v líci, k svým modlitbám si vzali „Kališníci“. I stanul jsem; žal zjevil se mi v oku, a nazpět byl jsem myslí tři sta roků.
Když bleskem přeletěl jsem času vlny, zřel lodi chrámové jsem obě plny. Lid k nebi zřel, tak tu i tam se modle: „O zahlaď, Pane, kacíře ty podlé,
již spásy Tvé a smilování prosí, leč na potkání tepou nás a kosí a pálí, vraždí, vrhou u vod lože – ó zahlaď je, náš všemohoucí Bože!
My jediné jsme věrné Tvoje děti, ó rač nás, věčný Tvůrce, vyslyšeti!“ – Já zachvěl se; v to s nebes zlaté výše ta slova v srdce padala mi tiše:
„Bůh, Pán jsem váš a všehomíra vládce! Nač hněv a spor? radš vzpírejte se hádce. Mně vaše modlitby jsou stejně lichy, vždyť skrýváte se za stejnými hříchy.
Co kalich mně, co svatý chléb váš bílý, když bratr bratrem vražděn lká a kvílí; když sami chápete se zbraně kleté a na rtech s modlitbou se zničit chcete?
Pryč, oba pryč, mně dražší duše ona, jež, nechať več chce věří, dobro koná, než ta, jež bez činů v zvěst různou věří a na hodiny modlitby své měří.
Mně tací nepohledí ve tvář tváří, kdo úskoky si strojí a se sváří. Já láska jsem, té vespolek se učte a s druhem druh se v míru se mnou slučte
a braňte všem, již srdce rvou a ledví a nejen chrám, i národ poltí ve dví. Ó běda všem, svár déle potrvá-li!...“ A rudé mraky na východě stály.
Já na zem pad’ a zlekán schýlil čelo, v tom znova boží slovo s výše znělo: „Vstaň, dudáku, a zvěstuj zpěvným retem, co slyšel jsi, všem země české dětem
a dudej jim a nedbej msty ni muky, až sám ti vezmu Švandův odkaz z ruky: To účel tvůj a za život snad stojí; já láska jsem, v té ať se lid tvůj spojí!“ –
Já vstal a šel, mé srdce stále plane... Buď vůle Tvá, můj všemohoucí Pane!
Cookies on Poetry Cove