Jdu, nevím, kam mě oči nesou,
jdu luhem ku potoku,
pod nohou květy se mi třesou
a toten sahá skoro k boku;
už nešel jsem tou cestou kolik roků.
Ku šípkovému kráčím keři,
ten nebýval zde prve;
hle, v kyprých listů hojné šeři
jsou růže jako z krve,
a pták svil hnízdo dole u ostrve.
Mláď v hnízdě tiskla k sobě hlavy –
že k šípku spěchám, zhlédla –
a v křik se dala usedavý;
máť na kraj hnízda sedla
a ku ochraně perutě své zvedla.
Však, když jsem v listí pološeru
zřel na ni, tichla v spěchu,
a pipla jen: „Ten nevezme vás věru
svým dětem pro potěchu,
vždy zpívá též a z našeho je cechu!“