Klen kde pučí svěží silou,
stojí v lese kříž,
zanesli tam milý s milou
ňader stesk a tíž.
Přivíjeli mladé hrudi,
přivíjeli ret,
oči jich, jak když se budí
v ranní rose květ.
Zachvěla se ruka v ruce,
slova na ústech:
„Spolu budem v štěstí, v muce,
v žití dobách všech.
Juž nás hory nerozdělí,
ani moře ruch;
ty, kteří se rádi měli,
jistě spojí Bůh.“
A my jsme se rádi měli
jako s květem květ,
nadarmo nás cesty dělí
v různý kraj a svět.
Najdeme se v trudu všakém,
sobě vstříc co den
ponesou se duše ptákem,
prchne vzdech a sten.
Vyhledám tě, zlatá duše,
přijdu brzy, věz,
dřív než v poli plané hruše
květ pokryje mez.
Pás si upnu kolem boku,
v ruce vezmu hůl,
peven v mysli, peven v kroku
projdu světa půl.
Projdu půli, projdu celý,
niv i pustin směs,
nech by nohy krvácely,
bych ti v náruč kles.
Přejdu moře, přejdu řeky,
šerých hvozdů stín,
až dám hlavu na tvůj měkký,
konejšivý klín.