Zas kvetou žita na polích
i lípy plnolisté,
zas lid Tě ovil růžemi,
Ty umučený Kriste;
zas v koruně Tvé trnové
pták uhostil své děti
a brzy jejich chvalozpěv
Ti s kříže bude zněti.
Však žel, až růže uvadnou
a mraky postrou nebe,
a v jihu znikne zpěvný pták,
kdo vzpomene si Tebe?
Ty vše to víš a proto snad
Tvé skráně žalem klesly:
lid zapomíná napořád,
kdo ondy kříž proň nesli.
On vidí spásné bohy teď
jen v rození a mření,
a v jara květném usmání,
a v zemi bouřném vření,
jen v darech, polí, sadů, řek
a v žití hmotě jisté,
a láska prchla, žel, ó žel,
můj umučený Kriste!