Zapršelo, jen se lilo, srdce se mi zarmoutilo; promokl jsem, šatu želím, nevím, kde se obveselím.
Hej, v Trnavě v krčmách všude prodávají víno rudé, ale v jedné, zdali znáte, nalévají víno zlaté.
K čemu tedy hloupé nářky? V oné krčmě u krčmářky za chvílečku, věřím pevně, zmoknu vnitř a uschnu zevně.
Ej, což víc! Ať prší slapy; když mě ona v náruč lapí, za mžik víno zázrak koná: hořím já a hoří ona!
Noc se krátí, noc se chýlí. „Nechoď, nechoď,“ vdova kvílí, „nechoď ještě, moje zlato, po dešti je v cestě bláto!
Nechoď, až zas bude suše, nechoď, nechoď, moje duše, nechoď, dobře tobě radím, večer vše ti vynahradím!
Nechoď, nechoď, večer chutě, hubičkami opiju tě; promoklého z černé tuče přivinu tě do náruče!“...
Poslouchám, kůň skryt je v stáji a já v krčmě jako v báji, jako v báji, jako v ráji, andělé mi husle hrají!
Hrají, plaší dlouhou chvíli, až se doba v půlnoc schýlí, třeba by – již hrají s pílí – černí cigáni jen byli.
A já uvnitř zmoklý vínem krčmářku si k ňadrům vinem; její oči zrovna srší a hubičky v tvář mi prší.
A tak činím z dobré rady; mám-li zmoknout, zmoknu tady; v dešti přejít devět lánů? Ne, radš zmoknu u cigánů.
U cigánů, u krčmářky; tisknu bočky, líbám tvářky, piji víno v bázni boží a vyspím se v jejím loži.
Cookies on Poetry Cove