Den klonil hlavu zlatěstkvělou,
já v dumách ke klavíru seď
a ruku hrubě neumělou
po uspaných jsem tonech ved’.
I zavzdychaly ve souladu;
tak divný byl ten jejich zvuk,
jak v podzim slunce při západu
zní česká píseň z niv a luk.
A nevím, jak v té chvíli maně
byl v rodném údolí jsem zas,
a z mlýna, u pat strmé stráně,
v mé duši matčin chvěl se hlas.
„Jsi tady zas, mé dítě zlaté?
hle, daleký jsi prošel svět,
pils z číše touhy vrchovaté
a klidu žízniv přišels zpět.
Nuž pojď, mně na klín polož skráně
i kmetí čelo, plné rýh –
slyš, s výšky zvučí ,Anděl Páně’,
už prospi se z těch tužeb zlých!“
A hlava má se naklonila,
duch náhle prost byl sterých muk,
a z kláves – snad se s nebe lila –
zněl kolébavky známý zvuk.
Snad přetajemné ruce duchů
se ladně snesly na klavír,
a jak se píseň nesla k uchu,
tak slétal v srdce klid a mír.