Nad Blanicí město velikosti dlaně,
ale hlava hoří, vzpomenu-li na ně.
Hlava hoří, pálí, srdce v žebra buší –
rád bych tady zpíval žal ukrytý v duši.
Rád bych tady dudal, třeba věčné časy,
ač mě čelo pálí, ač mně vlhnou řasy.
Rád bych tady dudal před prostičkou chatou,
s rozboleným srdcem, s duší smutkem jatou.
Rád bych tady dudal věčně na své dudy,
vždyť jsi naší chloubou, horský domku chudý.
V tobě český otec v loktech syna choval,
jenž za Boží pravdu život obětoval.
Ty's byl, mistře Jene, učiteli davů,
kterému půl světa uklání teď hlavu.
Mistře Jene z Husi, labuti Ty zlatá,
září Tvou je všecka česká země jata.
Zarostl jsi v srdci zemi té i v hlavě,
to dvé nepovolí věru žádné vřavě.
Odtud Tebe, Jene, topory ni meči
vojska nevytepou v nejkrutější seči.
Ani nevytepou, ani nevysekou,
nechať do jednoho k popravě lid vlekou.
Kde by mečů vzali, kde by seker měli,
kdyby Tě z všech ňader vysekati chtěli?
Nechať šípali by z tisíceré kuše,
navždy budeš pýchou každé české duše!
A nechť stříleli by sterými v nás kusy,
navždy budeš zářit v Čechách, Jene z Husi!