U lípy na hřbitově
na vyvýšeném rově
jsem cestou znaven sed’,
a nade mnou kryt snětí
pro vzaté z hnízda děti
zle zpěvný pták si ved’.
Ó pěvče, hleď, mne baví
tvůj nářek usedavý
a množí ňader cit;
duch jásá – truchlí – pláče,
ach, přál bych si, mé ptáče,
jak ty vše, vyslovit.
Plač – pěj, jsem egoista
a nehnu se ti s místa,
tvůj pokud nářek zní,
a pokud nevyzpívá
ta duše tvoje snivá
své žaly poslední.
Co v srdce hrot ti vráží,
to těší mne a blaží –
ač teskně při tom sním –
a vše, co tebe tísní,
jest pro mne krásnou písní;
ó, jak ti závidím! –
U hřbitovní lípy.
Tak v celém světě bývá;
jeť šťastným jmín, kdo zpívá,
leč to, čím vzplanul cit,
co v srdci v popel lehlo,
co slzu v rubín zžehlo,
kdo to můž’ ocenit?