Kmen vyrván hněvnou tučí
zde leží pohroben,
však od kořene pučí
juž synek odnož ven.
Jak statnou otců stráží!
Hle, bujarostí syt
v tlum černých mraků vráží
a roste pod blankyt.
Juž v nebe z vůle Páně
hrd míří temenem,
by na mocné dal skráně
hvězd skvoucí diadem. –
Ó kéž by vlasti k děku,
jak míza v ňadru dřev,
v nás Domažlických reků
též kolovala krev!