Noc se blíží, údolí se těsná,
valem rostou spoustné vody hluky,
skály ztrnou, podál úboč lesná
žalně vzdychá úzkostnými zvuky.
Nad roklí se mračno k mračnu plaví,
vzteklé vlny hřívy sobě rují,
stěně, jež se v rejdiště jim staví,
v žulovitou hruď se zakusují.
Smutná místa u Ďáblovy strouhy,
jak to víří, lítí se a stená,
skutečnost-li, nebo sen je pouhý?
hoj, jak řve ta bouře rozvzteklená!
Jak tu smutno. Uklání se hlava,
snivým čelem mračné táhnou zvěsti –
hle, blesk zbarvil rokli jasným nachem,
až dub skálu objal v strachu plachém.
Na hor strmých rozložité plece
neobdobné mračno zvolna sedá,
či snad Satan v zmetešené řece
základy svých dávných hrází hledá?
Snad že posud na pleci té stěny
ve kosmaté hlavě pomstu sbírá,
a svou peruť plnou vroucí pěny
po skalnatých březích rozestírá.
Snad že posud na rozval těch hrází
v rozkaceném řádění a křeku
s horských temen skály dolů hází,
aby jimi zatarasil řeku.
Snad že posud, když se půlnoc vzruší,
druhy volá z oné strže kleté,
dračím křídlem zlícen do skal buší
a z jich boků hrady dolů mete.
Mete marně. Jako liška kvílí,
lidský duch mu v leb i ňadra seče,
klesá, padá... Tepnou české síly
nová svěžest rodné zemi teče.