U Bohumilic na polích
padl' kdysi povětroň,
ó všemohoucí Pane náš,
jen hodně takých roň;
leč do polí jich nevrhej,
spíš do prokletých hlav,
co s nimi spravit nelze již,
Ty po zásluze sprav!
Nám kážeš-li však učinit,
pak aspoň neváhej
a v nějaký ten povětroň
meč Michalův nám skrej;
má padnout tak anebo tak
ten železitý kus –
a pak své divy uvidíš;
ó Pane, jen to zkus !