Ty upomínky tisíceré
kam mysl má se ponoří,
ty skříně, hračky, kde jsou které,
ty moje srdce umoří.
Tvůj stolek od babičky, drahá,
hle, vzrůstá! O jak jsem se lek,
či proto mi až k srdci sahá,
že tam, kdes seděla, jsem klek.
Ten klobouček Tvůj s modrou stuhou,
v němž blažen vždy jsem si Tě ved,
jak vyrud za tu zimu tuhou,
či od líbání mého zbled?
Ten šat, ty rukavičky malé
jsou Tvé či panny? Pověz přec,
já nevidím, mé oči stále
slz halí bouřný lijavec.
Ty upomínky tisíceré,
kam mysl má se ponoří,
ty skříně, hračky, kde jsou které,
ty moje srdce umoří!