Ty's pro mne plakala!
Pro mne jich v světě málo zaplakalo,
a ještě míň jich znalo duši mou,
jen srdce tvé, to nejblíže mi stálo,
a z mého bralo žárnou vláhu svou.
A proto také první jsi mne znala,
a jiskra v citu přátelství se zňala,
a když nás potom oklamali oba,
a k nohoum strhli naší lásky nebe,
tu černý smutek jako bídná roba
své těžké rámě vinul kolem tebe,
ty's pro mne plakala. –
Tys pro mne plakala! – –
Jen lásku, kterou ve srdci jsme měli,
již jsme co leknín v srdci nosili,
tu nevzali, tu vyrvat zapomněli,
tu nevyrvali, jenom zkosili,
a ona zase mocně vzhůru žene,
a z nových citů nové loubí klene,
a než se ono přioděje květem,
a loubím nové zachvějou se zvuky:
pak oni budou celým vzdychat světem,
že lásky žezlo dřív nám vzali z ruky,
a ty's proň plakala.