Tys drahá vlasti moje poesie,
jen tebou žiju celý život svůj
a vše, co pro tě moje srdce kryje,
to sláva tvá mně vřele opatruj. –
Já vím, že přijmeš skrovné, tiché hlasy,
jimiž i já tě věrně opěval,
když jsem se nořil v dávné, zlaté časy,
bych útěchy z nich pro svou duši vzal.
Já vím, že z věnce čarokrásných zpěvů
mé chudobičky s hlavy neshodíš,
pělť jsem je rovněž tobě pro úlevu,
bys lehčej’ nesla příkoří svých tíž.
Leč v lepších dnech, vím, pomníš toho taky,
jenž na cestu ti házel poupat svých,
že pohledneš naň mateřskými zraky,
vždyť byl tvým synem, jiskrou želů tvých.