Ty ruce žehnej každé doby,
jež ondy snivé hlavy kol
ti květné ovíjely zdoby
a mírnily tvých ňader bol.
Ty ruce žehnej v každou chvíli,
jež žalům zbudovaly hráz,
když v trudném čase něžnou pílí
tě objaly, až bylo snáz.
Ty ruce žehnej s vroucím díkem,
v nichž v čase zlém tvá byla skrýš,
jež v žáru vášně drahým líkem
v zdar přinesly ti míru číš.
Ty ruce žehnej v konec světů
svým písní modlícím se rtem,
jež vyšly tobě v jara vzletu
vstříc s prvním růže poupětem.
Ty ruce žehnej v políbení
a za hrob až jim vděčen buď,
jež v dlouhých nocích beze snění
se kladly sdílně na tvou hruď.
Ač kráčíš světem s mračnou skrání,
ať v záři slávy záští prost,
ty ruce žehnej do skonání,
z nichž mír a klid tvé duši rost’.