Ty Afrodito věčná, nehynoucí,
z pěn času zvlněných jež zrozená jsi,
s tou usměvavou tváří božské krásy
a s těla něhou slunečně se stkvoucí,
kdo poznat můž tvou vůli všemohoucí,
kdo tvůrčí slova tvá můž tušit asi,
kdo krve vzplanutí a krve kvasy
a divou srdcí touhu k smrti zvoucí?
Zda k lidstva těše svoje tvoříš díla?
Ne, smrtí jich chceš rodit se jen znova,
by doba za dobou vždy v strachu byla.
Jen záhady tvé lůno věkům chová,
je nevyzpytná tajemná tvá síla
a krátkým mžikem jsoucnost člověkova.