Proč šepceš rtů svých červánkem
mé duši na úžas:
„Až Vesna přioděje zem,
a pod rozkvetlým jasmínem
pěnkavčí zavzní hlas,
budeme šťastni zas!“
Ó ženo, družko, nejásej,
mně v duši dříme strach:
pojď, líce na ňadrech mi skrej,
než žití krutý ruch a rej
mě najde na marách!
Leč až se stane, žalů nech
a za stejnou měj věc,
jak pták by z vězení Ti zběh’,
vždyť – nechať pouze jako vzdech –
jak sen – Tvým budu přec!