Tvé malé střevíčky, žel bohu,
má Lilo předrahá,
já na ně sotva hledět’ mohu,
tak žal mne přemáhá.
Je mohl by i velmož míti,
vrch slávy, hrd a blah –
kde řetěz na hrudi se nítí –
ve zlatých ozdůbkách.
Však mně jsou víc než cetka hladká;
Tvých nožek kryly skvost!
O štěstí pohádko, jaks krátká,
o žale na věčnosť!