TVAROH.

Odjakživa sami v svárném boji nejkrutějších dali jsme si ran, zdaž je doba poznání kdy zhojí? Věky krvácíme od Lipan!

Znáte přece, v plzeňské jak schůzi sup se vedral v jarých orlů roj, Husitů by vůdce z nástrah luzy v utrpení kalný vnořil zdroj.

Hloupý dráb mněl více míti vtipu nežli velký vojů bohatýr; v poběsilé vášně vzdorném kypu odboj zanes’ v družných bratrů smír.

Na Prokopa, velikého vůdce, cepař Tvaroh ďáblí upřel hled, lál a spílal: „Prokop je náš škůdce, Bavor zbil nás, jen že on nás ved’!

Stár je, cháb, snad zrádce! Pryč s ním brzy, bez odkladu, ještě tento den!... Hajdy, kliď se!“ A juž Tvaroh drzý v tvář mu stolec metne rozzuřen!

Prokop kles a vzkřikl: „Dokonáno! Běda těm, jichž vůdce zrádcem zván, na ubohou vlast když nejvíc štváno, brat když vraždit chce a vládnout pán.

Špatně-li jsem válčil, vůdce nový vítězněji spravuj vás a veď, podřiďte se v bitvách Tvarohovi!... S bohem, bratři, s bohem navždy teď!“

„Dobře,“ volá Tvaroh, „pozdě sice, leč jdeš přec; ej, nový počne ruch, ale druhá bratrů polovice volá, prosí: „Nechoď, chraniž Bůh!

Neodcházej! Co nám do Tvaroha!...“ „Jdu, dost nevděku juž, dosti han; jdu, nechť váhá srdce mé i noha. Jdu se léčit z Tvarohových ran!“

Tvaroh vůdcem... Kde se zjevil, draze platil boj; byl přelstěn vždy a bit, lid ho opouštěje spěchal k Praze roztříštěn, nechť dřív jak skála slit.

K Prokopovi spěchal: „Zle se daří, velký vůdce, bratry vést zas spěš, druzi v táboře se rvou a sváří, vezmi poplašence na otěž!

Spoj nás, veď, jak dříve jsi nás vedl, bojuj s námi svatý lidu boj; u Kouřimě jako mrak se zvedl panských sršňů rozzuřený roj.

Bořek z Miletínka pány vede. Kdo je potře? S dvou se blíží stran!...“ „Nuže, půjdu,“ dí rty vůdce bledé, „sešikujem’ vozy u Lipan!

Půjdu s vámi, že to Pánbůh káže; nejít s bratry v nouzi byl by hřích, mečem však mé nezahřmí již páže na železných pánů pukléřích.

Tvaroh statečný buď v prvním šiku, stavím naň jak na nezdolnou hráz’, s tlupou vyvolených bojovníků. proti pánům v boku ochraň nás!

A teď vzhůru!... Na vůz Prokop stoupá.. „Vůdce, vůdce! Opásej přec meč!...“ „Ten nechť prvním po boku se houpá, neustoupí-li, jest naše seč!

Jako kněz jdu s vámi! Jen má duše a mé oči vůdcují vám dnes!“ – Počat boj, už vře; smrt polem kluše; pán i sedlák, všecko jedna směs.

V řadách prvních Prokůpek se bije. Markolt, Buřič, Pešček: každý lev, panský meč jim do prsou se ryje, na halenách bratrů hoří krev.

Přec z Husitů nikdo neustává; těžce raněn padá Zahradník, ale posud pádným mečem mává... Zle; v hráz vozů Leskovec už vnik’!

Za ním Petr z Janovic se tlačí, Mikeš z Landštejna a Malovec... „Hej, Tvarohu, vraz v tu chásku dračí, z boku na ně, rychle, pospěš přec!

Nevidíš, že na sta bratrů kolem v krvi leží v poli u Lipan? Nebe strne reků nad zápolem, nebe strne nad hloubkou jich ran!

Hej, kde jsi! Či biješ do Krchlebce? Také dobře, nyní k nám však spěš, lstivý Bořek zradu ukryl v lebce, braň nám vozy, v pány seč a řež!“

V hradbě vozů četu bije četa, kolem Prokopa vrch trupů rost; bez cepu prch z pole Tvaroh sketa, Prokop s mečem v srdci na věčnost!