Tužebník.

Jsi jako hoch, jenž po děvčeti touží a prchá do skalin a vlhké oko v sluj i propast hrouží, zkad věčný zeje stín,

a zadumaně v zříceninách sedá, až na západě zora křídla zvedá a nebe perly sype zemi v klín; snad podobný v klid pouště tebe pudí –

můj šedý pěvče s rzivožlutou hrudí a leskle černým křídlem nad samet – žal v plachý let. Jak chvěješ se a třeseš před mým krokem

a prcháš dál a dál svým kratičkým, leč blesku rovným skokem! proč pak bys mne se bál? proč zpěvák zpěváka, můj ptáku milý?

již na balvanu odpočiň si chvíli a zazpívej mi srdce svého žal; slyš, vypravuj, co trýzní tě a bolí, ty strážce bran a lomů po okolí

i hradu rozvalin, kam zalétáš a hnízda dbáš. Nuž zpívej, pěvče zátiší a stínu, skal pohádko a hor,

sne ubohých, již v trosek pustém klínu svých ňader stesk a spor a duše žalost slzou ukájeli a z výhně duše slunné jiskry pěli;

těch písní zářících mi zapěj sbor, mně zapěj je i veškerým těm lidem, již potěšit se chodí samot klidem a rozvlněné duše bouřný cit

chtí utišit. Ó pěj a pěj! Zbav všakou duši mraků, ať vzlétá výš, když při svých slokách s hvězdičkami zraků

tvář k nebi obracíš; vždyť zoufalec, jenž v propast hlavu chýlí, zpět ustoupí, když slyší tě v tu chvíli, až v nových nadějí se vrátí říš,

mrak bolesti v slz vlažný déšť se mění, to nebeský je příval očištění, jímž ňader mlžný luh je ven a ven zas operlen.

Ó pěj, ó pěj všem poustevníkům žití a zoufajícím všem; až ňadra jejich budou plna kvítí a perly v něm;

až každé srdce, jež mráz žití hněte, zas radostí jak bujná růže zkvete a vlhké oko vzplane opálem, v němž barvy štěstí v záři slunce hrají;

až, kdo byl vyhnán, zpět se vrátí k ráji, kde zaskvěje se rosou na květech snů jeho vzdech