Kéž možno s beder střásti
jen malou hrstku let!
Hned bych jak pták se vrátil
v zapadlý mládí svět.
A proletěl bych znova
ten krásný slunný čas
a k domovu bych spěchal
na duše hodokvas.
A z javorových snětí –
pod nimiž jsem kdys snil
za teplé máje noci –
bych housle urobil.
A z kadeří své ženy
bych zručné struny tkal,
a z růže, kde jsme stáli,
si kůlce vyřezal.
A smyčec z kmene lípy,
pod níž mi otec zhas’,
a na oblouček napial
bych šedý matčin vlas.
A švehol ptáků dumný,
a jara teplý chvat,
pád listů a stesk bouře
bych chodil poslouchat.
Tak rozuměl bych všemu,
čím v ňadrech pučí cit,
i tomu, čím kdo strádá,
chtěl bych se přiučit.
Pak bych ty české luhy
bláh prošel křížem kříž,
hrad navštívil bych pyšný
i shrblou věkem chýž.
A každý vrch a skálu
i hvozd i pláň i dol,
a housliček svých písní
bych svěžest sypal kol.
A kde bych postál chvílí,
kde struny rozzvučel,
tam myšlénky by vzlétly
ze skrýše z bledých čel...
Ó planá touho! Běda!
Tu neodolnou tíž
svých beder marně střásám,
ji vezmu v rakev již.
A houslí neurobím;
čas jarou sílu vzal,
a tuhý rozpor žití
květ srdce zpožehnal.
Tož šťastné učiň mládí:
má přání v housle skrej
a k strunám svým z mých písní
si poutka udělej. –