Trosky chrámu hory na úpatí
z moře objetí se vznesly ven,
slunce jejich starý mramor zlatí:
dávné minulosti prchlý sen.
Pouhý sen už dávno zašlých věků,
jejž jak ondy líbá slunce ret, –
nuž, nemá-li člověk v smrti vleku
kamenům těm hrdým závidět?
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.