Na bralisku sedí kostra lodi,
bílý měsíc po pleci jí chodí;
ustrašena do písku se krčí,
čelem v jih a zády v sever trčí.
Paluba je puklá, sloupky padly,
bez příček je okol, bez zábradlí.
V přídomky a vyzdobené síně
usedla si voda vetřelkyně.
Kde jsou stěhy, po nichž chasa lezla,
kde jsou vlajky, stožáry a žezla?
Vše je rozkotáno, jako v sále
vzpourou lidu vyhnaného krále.
Všecko troskou, příď je bez ohlaví,
stěžen Bůh ví kde se mořem plaví;
vše, co lidské ruce na loď daly,
vlny vzaly, vlny rozmetaly.
Lanoví jak rozcuchaná kštice...
Kolem bloudí lačné pliskavice;
na rozbité, ozdobné dřív přídi
orel sedě po kořisti slídí.
Na zlomeném stěžni, na ráhnoví
uplašení rackové si hoví;
plachá voda, stále tropíc pikle,
potměšile troskami si vikle.
Na všech stranách v hrozném laškování
po nádní i po rejnech se shání...
Však kde plavci? Vzal je koráb nový?
Hejno bouřliváků snad ti poví.