Hor šedých na omšeném klínu
spí troska v černém lesa stínu,
leč máj v hor říši vjezd když slaví,
tkví v líci jí lesk usměvavý.
Ten červánek, jímž tvář jí hárá,
je vzpomínka snad z mládí stará,
jak vznešenou kdys tvrzí byla,
než doby zášť ji rozvalila.
Jak v podiv zrakům všech i sluchu
kdys plna slávy, plná ruchu
a plná praporů a třásní
v hor skrýši krásnou byla básní! –
Leč rázem svitný úsměv záře
jí s rozbrázděné prchá tváře,
když mní, jak teď je opuštěna –
a bouře vzdech jí v ňadrech stená.