Chor v Sedlčanech na loži Toušický vladyka leží, s hlubokou ranou na prsou vyvázl z bitvy jen stěží;
bojoval věru statečně odehnav Bukvoye k Týnu, sám ale byl už na cestě do říše chladu a stínu.
U hlav syn Vácslav naříká, u nohou bratrovy děti: potrojný, útlý ještě květ vadnoucí toušické sněti:
v nářek jich náhle z náměstí pokřik se mísí a roste... „Co je to, děti?“... „Od Týna zpět přišli nezvaní hosté!“
Na hradby vše, co zbraně má s posádkou k ochraně spěje, Bukvoy má Uhry posilou, pod děly země se chvěje;
na chvíli snad už udeří na město s táborské strany – jednou byl zahnán, podruhé nesnese takové hany.“
„Vzhůru!...“ a Trmal vytřeštil na syna hasnoucí zraky – „totě boj za vlast... neváhej, Vácslave, musíme taky!“
„Můžeš-li? Pro Bůh, otče můj, zachraň nám život svůj drahý...“ „Nedrž mne, nebraň; pospíchej na vlasti zhoubce a vrahy!
Či se mé smrti obáváš? Líp-li, když na loži zhynu? Zdráv jsem a silen, uvidíš, na hradby, na hradby, synu!
Oblec mně v nový kabátec, meč dej a bandalír k tomu!...“ „Nevstávej, otče, krvácíš!“ „Neváhej, provoď mne z domu!“
Stalo se. Jako omlazen vesel meč v pravici stiská, na hradbách, u bran zbrojný lid nadšeně v ústret mu výská;
daří se výpad, daří boj měšťanův junáckou prací; nepřítel nazpět podruhé v úprku k Týnu se vrací.
Trmal však klesá: „Šťasten jsem! za českou svobodu hynu, v duchu Tě ještě, vlasti má, horoucně na srdce vinu;
krásná smrt, svatá, líbezná! Stokrát kéž z hrobu lze vstáti, bych pro vlast v boji vítězném stokráte život moh’ dáti!“
Cookies on Poetry Cove