Na stolku mi spočíváte
malé trepky, žel ach žel,
však to moje dítě zlaté –
klenot, skvost můj odešel,
nebudete tamo semo
cupat šedý koberec;
všecko mrtvo, všecko němo,
a má síňka prázdná klec!
Trepky z plstě, nechať prosty,
víc jste srdci mému vděk
než zlatými letorosty
protkávaný damašek,
nejkrásnější chvíle blaha,
jež mně milý Pánbůh dal,
skvost můj, moje Lila drahá,
anděl můj v nich přecupal.
Ve vás, polohláskem ptence,
první píseň počla pět’
první zkazku o sněžence
učila se vyprávět’,
nejkrásnější půlku léta
žila s vámi pannám svým;
za veškeré skvosty světa
vás, mé trepky, nezměním!