Z jarní lázně slunné Lady
vystupuje země mladá,
na svěžího klínu vnady
pestré polní květy skládá;
rozkvetlými růží trsy
zdobí vlnící se prsy,
matkou touží být a ženou
a s náručí otevřenou
nebes polibků si žádá.
A mé srdce rovněž touží;
políbení nebes hledá,
v krásy prameny se hrouží
a zas křídla u výš zvedá;
leč sup žalu z žití mraku,
kopí v spárech, střely v zraku,
stíhá je a rve a ničí,
a to srdce žalno křičí:
bolest zpívati mu nedá.