Když v poli strom se k žití vzruší,
an květnou vůni v srdci tuší
a ptačí písně po nivách,
tu blah
na horská temena v hruď lesů
duch vzlétá k blankytnému plesu,
by pro perly vln bílých v směsu
zas touhy bílou rukou sáh’.
A letí, letí bez únavy;
co zemských poutníků mu davy?
on touží z prachu v kouzel skrýš,
vždy výš,
kde srdce s duchem v jedno zvučí
a padají si do náručí,
by jati lásky silou ručí
svých citů zvučnou píli číš.