Velké, boží slunce, všeho těcha,
v zlaté vstává, v zlatě nebem spěchá;
velké, boží slunce, kam že pílí?
Krásné slunce, zastav se jen chvíli,
zastav se jen chvíli zlatou nohou,
neopouštěj mě tu přeubohou!
Dál šlo slunce v modrém nebes týnu,
nechalo mě smutnou státi v stínu;
kéž by máti má se z hrobu zvedla,
by jak ondy do sadu mě vedla,
kde zář slunce k nám se všecka slétla
a má duše i má líčka kvetla.
Postůj, slunce boží, prosím znova,
slyš mých teskných přání vroucí slova,
při večerních zvonů smutném pění
nes mé zlaté matce pozdravení,
zlíbej hrob i srdce její v hrobě...
ach, my obě, obě chceme k sobě!